VERDIKT: Jihlavská podzemní kooperace dvou spřátelených projektů nabízející odlišný pohled na temnou stránku bytí i nebytí.
O vzájemnou odlišnost půjde ovšem pouze v soustavě škatulek a v názvu nahrávky zmiňovaných “obou světů”. Jinak jde o pohled souměrný, vyznávající negativní a odcizenou polohu vnímání, která je i přes odlišné styly dost podobná. Pojí ji totiž poměrně zajímavě vyjádřená temnota a její věčný nohsled nihilismus. Přičteme-li k těmto dvěma třetího do party, kterým není nikdo jiný než blízký primitivní příbuzný, jsme už skoro doma.
Pod spolupráci obou projektů se podepsal label Sky Burial Productions, který nechal zvěčnit zvukový záznam na magnetickou pásku limitované kazetové edice. Tento článek sice ještě vznikl pod dojmy z digitální verze nahrávky, ale malý nosič je již na cestě. Obě tělesa znovu spojilo dávné přátelství, dříve propojená tvorba a v neposlední řadě město Jihlava. Pro podobně stavěnou hlukařinu zřejmě slušné místo na Zemi, vzpomeňme na Tábor Radosti.
U škatulek nakonec stejně zůstaneme, to abychom si tu mlhovinu spuštěnou nad Vysočinou trochu projasnili. Hasturův sklepní projekt Semai jsme si už jednou představili díky split albu se slovenskými vlky Korium. Dnes se v rámci nové společné nahrávky prezentuje jedním jediným songem - jedním jediným pomalu tekoucím kalem sklíčenosti a tuhé zvukové stěny zla. Tentokrát sám voják v poli vsadil více na drone vazbení v typicky přidušeném prostředí a své minulé choutky čerpající z propojení ambientu a industrialu mírně upozadil. Ne natrvalo, ale o jistou proměnu se jedná. Z oparu se nevystoupilo (to ostatně nebylo ani v plánu), jen se z něj hledí s mírným úkrokem stranou. Ze tmy se znovu šinou podivné stíny a ve zdech se ozývá cosi jako dech. Musím se však přiznat, že minulá exkurze vedená do spleti katakomb ve mně zanechala víc. Víc jsem ji celkově prožíval, kdežto dnes mi většinou proklouzne bez větší újmy na duševním zdraví pod tělem a hlouběji se do něj nenabourá. Možná je to moje škoda a možná Semai jen hledá pravé Očištění.
V tomto směru pro mne bylo zajímavější sledovat černé umění Togleraq. Mrzký blackový výplach, ve kterém se odráží noise ozvěny kdesi z půlnočního kanálu, mě chytl o něco více už jen proto, že je to má první zkušenost s kapelou. Ta je ztrouchnivělá a prohnilá, zrovna tak jak je vhodné a ve vší svinské špíně přitažlivé. Tři kousky nevybíravého bordelu, který je sice přehledný a neodehrává se na hraničních hodnotách poslouchatelnosti, ale bordel to zkrátka je. Togleraq umí být stejně neúprosný jako schopný zachytit honosnou atmosféru, ale jeho hlavním posláním je být dost ohavný na to, aby rozohněná melodie padla popelem a obrazy představivosti zúžily svůj snový repertoár na pouhou šedou a černou, barvy zatracení.
Podobná splitka jsou jistě přínosem a podobně raritní kazety jako sběratelský kousek jakbysmet. Nad kvalitou nosiče nechť zapláčí jeho zarytí odpůrci, o tom to dnes opravdu není. Podzemí je hlučný kraj, děsivý a plný nástrah. Stačí jen sejít pár schodů...
